VENDA NA KRÁSNÉM VÝLETĚ - čtěte Vendovy příhody
Naše báječná venčitelka Eliška Janovská nás nedávno oslovila se žádostí, jestli může vzít některého našeho psa s sebou na několikadenní výlet k lomu Leštinka. Jelikož víme, že psi si to s Eliškou nejen skvěle užijí, ale že Ejka se o ně za každých okolností dokáže odpovědně postarat a mnohému je naučit, rádi jsme souhlasili. A ještěže tak - kromě spousty pohybu, her a zážitků děvčata (Eliška s kamarádkou Dominikou) dokázala z Vendy udělat potápěče, což je s ohledem na jeho původní velký strach z vody obrovský úspěch.
Dovolujeme si uveřejnit Eliščin popis výletu a přídáváme pár krásných fotek. Elišce a Dominice moc děkujeme za to, že Vendovi umožnily poznat nové obzory.
Víc foto ZDE.
"Ve středu 1. 8. 2012 jsme já a moje kamarádka Dominika vyzvedly Vendu z útulku a s krosnami plnými jeho žrádla vyrazili na velkolepý výlet, plánovaný už asi od dubna (napadlo nás to při jedné procházce s Britem). Vyrazili jsme tedy ke Kauflandu v ulici Spojovací, kam pro nás přijelo auto. Venda se chvíli zdráhal, jestli nastoupit či ne, ale velice rychle se rozmyslel a mohli jsme vyrazit. V autě si narval čumák mezi sedačku a opěrku a usnul.
Po 2 hodinách jízdy jsme konečně na místě, my zařizujeme naše ubytování, Venda zuřivě očuchává vše okolo. Půjdeme se ještě projít, dokud je světlo. Venda dostává dlouhou stopovačku a opouští moje vodítko. Neustále hlídáme, aby se nám konec stopovačky držel stále nablízku. Došli jsme k „Velkému lomu“, kde se dá krásně koupat, a tak to jdeme vyzkoušet. Venda se k vodě nepřibližuje, když je na vodítku, vzpírá se a couvá, dokud není alespoň 3 metry od vody. A tak zůstane na suchu a na nás plavce jen kouká.
Druhý den začíná stejně, jako skončil ten minulý, jdeme se koupat, a dokonce na stejné místo jako včera. Venda sbírá všechnu odvahu a jde si k nám pro pohlazení, když sedíme ve vodě (ale u kraje). Čekat 3 metry daleko už ho nebaví. Po koupání vyrážíme do Babákova (12km). U každého rybníku naplňuji cestovní misku, ale po pár rybnících Vendu přestane bavit čekat a vrhá se k rybníku, napít se přímo z něj i bez misky. Je to pokrok, žízeň překonala strach z vody. Uprostřed tohoto výletu Vendovi odepínám stopovačku a pak jen doufám, že nechytí stopu nějaké zvěře.
I po naprosto vyčerpávajícím vedru a ještě více vyčerpávající trase (asi 25km) má Venda energii dovádět s míčkem. Zkoušíme ho pomocí míčku dostat do vody-nic. Večer se vydáváme k jinému lomu, vlez do vody tam není tak strmý jako ve „Velkém lomu“ a bereme s sebou pamlsky. To je ono! I když už je Venda po večeři, na pamlsky má takovou chuť, že do vody vleze. Postupuje velice pomalu a opatrně a za chvíli má packy 10cm pod vodou a vrtí ocáskem.
V noci přišla bouře. Hřmělo to přímo nad námi, ale s Vendou to ani nehnulo, spal jako zabitý. Ráno ještě mírně pršelo a ani Vendovi ani nám se nechtělo ven, a tak jsme vyčkávali pod střechou naší zapůjčené chaty. Odpoledne jsme udělali menší výlet (asi 10km) a ukončili ho koupáním v menším lomu. Pomocí pamlsků jsme Vendu dostaly až po jeho plece do vody. Radujeme se z jeho úspěchu a necháváme ho volně běhat, když tu k našemu překvapení, Venda sám dobrovolně vbíhá do vody a kousek se jí probrodí. Cestou zpět k chatě běží Venda napřed a zmizí z dohledu, začíná se ve mně hromadit strach a jméno Venda křičím do kraje už snad po desáté, když konečně přiběhne. Večer se jdeme ještě jednou projít k lomu, kde se Venda skamarádí s partou 3 chlapů, kterým se velice líbí a později večer přijde v tomto kraji velmi známý tramp se svým katalánským ovčákem Drakem. Venda i Drak tak dlouho kňučí, až je jdeme skamarádit a pak pustit z vodítek. Psí mladíci spolu skotačí snad půl hodiny, je tma a já lituji, že to nemohu natočit.
Poslední den. Ráno jdeme k „Velkému lomu“ k místu, kde je vstup do vody co nejpozvolnější. Venda se ale rozhoduje, že na vodu ani na pamlsky dnes nemá náladu a tak se vracíme do chaty. Uklízíme a balíme věci do krosen, když si uvědomím:“Sakra, kam šel Venda?“. Vyběhnu ven a volám do všech stran, marně. Volám už 3 minuty, začíná mi přeskakovat hlas a žaludek je strachem sevřený do malé kuličky, vždyť ani nevím, na jakou stranu se vydal… Jaká to pak úleva, když uslyším dusot cválajících tlapek a cinkot známky na Vendově obojku, uff! Nyní už jsem přesvědčená, že si nás Venda hlídá, a že i když mu to občas trvá, vždy se vrátí.
Do odjezdu vlaku máme ještě spoustu času a tak se zastavujeme u menšího lomu. Není tam moc lidí a tak si Venda užívá, že může být na volno a všechno, ale opravdu úplně všechno, očuchat. Když už je vše očucháno, prozkoumáno a označkováno, začíná se zajímat o vodu. Strach z něj už úplně vymizel a tak se vydává i na nebezpečně kluzké kameny, aby prozkoumal i ty zbylé části lomu. Když mu do vody (stále mluvím o té mělčině s vodou maximálně po plece) hodím klacík, bez zaváhání pro něj běží a když ho nevidí, dokonce potápí čumák až k očím, jestli se náhodou nepotopil.
Na nádraží mám mírné obavy z Vendova chování ve vlaku. V Praze jsem s ním chtěla jet autobusem a z toho měl Venda zpočátku dost strach. Když jsem zkoušela velikost náhubku ještě v útulku, ten „taneček“ s packami u čumáku, který Venda začal předvádět, by ve vlaku také nebyl ideální. Mé obavy jsou však zbytečné, náhubku si ani nevšimne a do vlaku se hrne snad i s radostí. Okamžitě usíná, a když nepočítám přestupy, probouzí se až v Praze.
Moc děkuji Útulku Libeň, za umožnění tak krásného výletu se psem, děkuji Dominice, že mě v tom nenechala samotnou a přežila všechny „psí problémy“ a děkuji Vendovi, že se choval tak jak měl a naučil mě spoustu věcí." Eliška Janovská
