LAURA NA VELKÉ PSÍ AKCI
Eliška Janovská opět připravila jednomu z našich svěřenců nezapomenutelný zážitek v podobě dlouhé odpolední procházky s mnoha psími kamarády a trochou toho dramatu na konci :). Níže si můžetě přečíst Eliščino přiblížení akce, Lauřina chování v různých situacích a podívat se na krásné fotky z akce (nutno konstatovat, že Laura je hotová modelka :) ).
Laura je zjevně opravdový parťák do pohody i nepohody, s naprostou samozřejmostí zvládá mnoho neznámých situací, je přátelská, poslušná a přizpůsobivá. Věříme, že brzy najde svého skvělého páníčka/paničku.
Nezbývá než Elišce opět srdečně poděkovat za krásný výlet, fotky, příběh a za čas, který našim pejsanům obětavě věnuje. DĚKUJEME !!
"LAURA NA VELKÉ PSÍ AKCI
Na Facebooku se objevila akce s názvem Velká poprázdninová procházka. Ihned jsem se přihlásila a nevšimla si, že v naší útulkové tabulce byli všichni pejsci, kteří by si takovou procházku dokázali užít, zamluvení. Naštěstí se mi díky ochotě ostatních dobrovolnic podařilo zamluvit si Lauru (protože Kooki už na takové procházce byl a Venda s límcem po kastraci by to mezi psy asi neměl jednoduché). A tak tedy ve čtvrtek, hned jak mě pustili ze školy, jsem letěla do útulku pro Lauru, vodítko a z předchozího dne připravený košík.
V MHD jezdím se psy z útulku běžně, ale vždy jim na to dávám čas, jedeme třeba jen jednu zastávku, aby si zvykli, že to nic není. S Laurou jsem toto „cvičení“ nestihla a tak stačilo jen doufat, že to dopadne dobře. Dopadlo to skvěle. V první chvíli se sice Laura pokusila zabrat místo přímo na sedačce, ale pak pochopila, že tak to asi nepůjde a ustlala si na zemi. Jely jsme asi 45 minut, nabraly jsme mojí kamarádku s erdelteriérkou Manukou a konečně dorazily do Hostivaře. Netrvalo dlouho a došly jsme až na místo srazu v Hostivařském parku. V tom jsem Lauru pustila z vodítka a začal se utvářet „psí guláš“, všichni páníčci postávali okolo té obrovské smečky a marně se pokoušeli hledat své psy. A v takovém duchu probíhala celá následující zhruba 3 hodinová procházka. V davu lidí a psů se ztráceli jak lidé psům, tak psi lidem, ale vždycky jsme se s Laurou shledaly, koukly na sebe a pokračovaly bez obav dál.
Nejvíce mě Laura překvapila při společném focení, našli jsme dětskou prolézačku ve tvaru vláčku a všichni tam své psy posadili se slovy: „Zůstaň, zůstaň…“-každý pes poseděl jen tak dlouho jak chtěl a už zase utíkal někam jinam, jen naše Laura tam stále poslušně seděla až do té doby, než tam byla úplně sama a seděla by tam i dál, kdybych jí nezavolala. Také nesmím zapomenout, že si jako jediná dala plavací kolečko v Hostivařské nádrži.
Procházka byla super a uběhla možná až moc rychle, všichni se postupně rozutekli a nakonec jsem zůstala jen já, Laura a fotografka Loris. Došly jsme společně na zastávku, ze které jezdí autobus až na Nádraží Libeň, ale ten zrovna nejel, a tak si říkám, že pojedeme s Loris 2 zastávky na Háje a tam pak na tu 136 počkáme. A tak se stalo, jenže když jsme se na Hájích rozloučily s Loris, všimla jsem si, že zastávek na Hájích je nejméně 5. No nic, oběhneme to a najdeme, kde je napsaná 136… Není nikde, přiznávám, že někde tam být musí, ale my jí prostě nenašly. Překonala jsem strach z revizorů, který mám, protože pro Lauru nemám lístek a jela tedy jednu zastávku metrem na Opatov s tím, že tam ten autobus jezdí taky a že tam to snad najdu lépe. Revizora jsme naštěstí nepotkaly a šipky s nápisy “Bus-Prosek“ mi dávaly naději, že tentokrát tu zastávku najdeme. Omyl. Poslední informační cedule ukazovala šipkou někam do již dost potemnělého parku, kam bych sama nikdy nešla, ale s Laurou natisknutou na levou nohu jsem si dodala odvahu a parkem došla až k silnici. A to už mě vážně dopálilo, žádná zastávka tam totiž nebyla. Jen v dálce, směrem spíše zpět k metru jsem uviděla malou červenou ceduli… „Lauro, to je ono, pojď, poběž!“, ani jsem si nevšimla, že to, po čem běžíme, není chodník, ale jakýsi betonový držák té silnice. Ano, skutečně je to zastávka, stojí tam spoustu lidí, určitě to bude ono…ale, co to je? Proč jsme za tak vysokým zábradlím? Asi metrová překážka najednou dělila mě a Lauru od „cesty domů“. Já asi metrové zábradlí přelezla, ale jak to udělá Laura? Ta naštěstí pochopila náš problém a pokusila se zábradlí podlézt-bez úspěchu, tak přeskočit? Moc vysoké… Všichni přítomní lidé čekající na zastávce se náramně bavili na náš účet. Nakonec jsem toho ne zrovna hubeného německého ovčáka vzala do náručí a přes plot přenesla. Jsem ráda, že proti tomuto řešení Laura nic neměla. V autobuse Laura okamžitě usnula rozvalená na zádech a já bych usnula asi také, nebýt to autobus. V noci už jsme pak jen obě vzpomínaly, jaký to byl super den a že příště vezmeme i někoho dalšího, protože Lauru při takové akci ani hlídat nemusím, ona si celou dobu hlídala mě, za což jí moc děkuji."